Žena lamželezo a polykač ohně

Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Co spatří taxikář před gymnáziem? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který ani nedýchá strachem, že neumře smířený a v pokoji? Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek s nesnadnou odpovědí… Duši vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe. Lze konstatovat, že oblíbená poloha carverovsko-balabánovského empatického vyprávění má v Beranovi důstojného pokračovatele.