Genealogie morálky

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.